UKÁZKA Nimcovič: Jak jsem se stal velmistrem
Tato kniha byla první z našich vydaných překladů šachové klasiky. Nabízí Nimcovičův autobiografický popis jeho šachové cesty, prvních úspěchů, ale také zklamání a překážek. Kromě řady poučných okamžiků z jeho šachového života v ní najdete také množství filozoficky laděných úvah a také třináct podrobně komentovaných partií.
Místo množství vlastních slov přidávám malou ukázku přímo z Nimcovičovy knihy (Jak jsem se stal velmistrem, strany 23-24), z kapitoly Barmenské fiasko:
V srpnu 1905 jsem hrál v Barmenském smíšeném turnaji a… zcela selhal (+3 –8 =6). Tehdy jsem považoval tento debakl za hroznou katastrofu, ale nyní jsem si jistý, že tento neúspěch se stal mou „spásou z téměř úplně beznadějné situace“. Bez tohoto osudem připraveného „záchranného tahu“ by se má budoucnost stala brzy katastrofou.
Rozhněvaný na výsměšný postoj kritiků v Barmenské turnajové knize, jsem se rozhodl opustit svůj šachověkavárenský život, léčit si nervy, a pak vážně zasednout k šachové práci.
K té jsem zasedl v první polovině roku 1906 v Curychu, kde jsem byl přijat jako student (věc spočívá v tom, že se mi mimo atestaci na reálné universitě, což samo o sobě bylo nedostatečné, ještě podařilo dostat od jednoho z mých učitelů sladkou pochvalu, protože byl přesvědčen, že jsem obdařen nějakým druhem výjimečných matematických dovedností). Po 2–3 měsících tvrdé práce, jsem dosáhl velkého pokroku. Takže se podíváme na: 1) psychologické faktory tohoto pokroku a 2) plán studií.
Za faktory, které mi ulehčily práci, považuji kromě mých vrozených kombinačních schopností také zlost kvůli fiasku v Barmen, silnou nelásku vůči Tarraschovi a hluboko uvnitř mé duše zakořeněnou „touhu po principech“, kterou jsem popsal v předchozí kapitole.
Již letmá analýza mých partií z Barmen mi ukázala, že mou hlavní slabinou bylo špatné rozehrávání zahájení (proti 1. d4 jsem neznal obranu). Hlubší analýza partií mě přesvědčila také o tom, že jsem vůbec nedokázal konsolidovat své postavení. To ukazuje např. má partie s Forgacsem (č. 7), kde jsem hrál zcela antipozičně na křídlech.
Partiová ukázka Nimcovič: Jak jsem se stal velmistrem, závěrečná část partie č. 13 (strany 86-88)
Pozice po 20. tahu bílého
20. … f5xe4!
21. Dd1xh5 Vf8xf2
Druhá řada plus dva pěšci plus zmačkané postavení bílých figur – to vše dohromady je dostatečnou kompenzací za obětovanou figuru.
22. Dh5-g5 Va8-f8
23. Kh2-h1 Vf8-f5
24. Dg5-e3 Sb5-d3
25. Vc1-e1
Pozice po 25. tahu bílého
Černý svého soupeře téměř zpatoval. Nyní mu zbývá vynaložit poslední úsilí a bílý se ocitne v pozici zugzwangu.
25. … h7-h6!
Bílý se vzdal.
Celou partii k přehrání najdete níže.
Nimcovič: Jak jsem se stal velmistrem, 96 stran, překlad Antonín Čížek, vydala Galerie Dolmen 2016
Áron Nimcovič (1886-1935), vynikající šachista a jeden z předních šachových teoretiků, byl průkopníkem nových přístupů k poziční hře. Šachovou strategii obohatil o řadu významných prvků a trefných formulací. V této autobiografické knize popisuje svoji šachovou cestu od prvních krůčků, přes dílčí úspěchy i nezdary, až po dosažení velmistrovské úrovně. Vše je protkáno slovními popisy, úvahami a filozofickým zamyšlením a ilustrované třinácti podrobně komentovanými partiemi. Na konci knihy je přehled Nimcovičových turnajových a zápasových výsledků.